HOME

 

Vilém Herold – Úvod ke knize „Mistra Stanislava ze Znojma“  -  „De Vero et Falsum“

 

Mistr Stanislav ze Znojma je bezpochyby jednou u nejvýraznějších osobností českých ideových dějin doby těsně předcházející a připravující husitskou revoluci. Jeho životní osudy jsou těsně svázány s pražským vysokým učením, kde po celé čtvrtstoletí – od roku 1388, kdy dosáhl titulu magistra in artibus, do roku 1413 – rozvíjel bohatou a plodnou pedagogickou činnost.[1]

     Není zde naším úkolem zabývat se podrobněji životním během Stanislava ze Znojma. Je ale třeba připomenout, že byl jako uznávaná universitní autorita od devadesátých let 14. století a celé první desetiletí století 15. hlavou české reformní skupiny, inspirované Wyclifem. Byl jistě jedním z prvních, kdo u nás Wyclifova díla uváděl na universitě – patrně ještě v devadesátých letech píše Stanislav svůj rozsáhlý traktát o universaliích, nepochybně inspirovaný velkým Wyclifovým dílem na totéž téma [2] - a lze právem předpokládat, že jako učitel nadchnul  pro ideje Wyclifovy i mladéhu Husa, o němž víme, že si v roce 1398 opsal vlastnoručně celou řadu Wyclifových filosofických traktátů.[3]

     V roce 1403 hájí Stanislav se svými přáteli Wyclifa proti nařčení z kacířství proto německé universitní většině. [4] Pro Stanislavovo rozhodné prowyclifovské stanovisko není ostatně ani rozhodující, zda známý dopis z r. 1404, adresovaný původci Wyclifova pražského odsouzení z předešlého roku, M. Janu Hübnerovi, a hájící neohroženě Wyclifa, je dílem Stanislava ze Znojma nebo Husa,[5] neboť všechny ostatní historicky známé okolnosti to dosvědčují dostatečně lapidárně a nepřipouštějí v tomto směru žádnou pochybnost.

     V prvé řadě je možno připomenout tzv. wyclifskou mši, posměšnou parodii sestavenou pražskými německými odpůrci Wyclifa asi v r. 1403, kde se Stanislav ze Znojma jmenuje na čelném místě mezi těmi, které zplodil „ďáblův syn Wyclif“.[6] Ještě po letech připomíná Hus v polemice Contra Stephanum Palecz Pálčovi a Stanislavovi, kteří by zatím rádi na svou wyclifskou minulost zapomněli: „Forte meminit iste fictor misse, quam Theutonici blaspheme confinxerant,  in qua per modum libri generacionis primo ponitur Stanislaus, qui genuit Petrum de Znoyma, et Petrus de Znoyma genuit Palecz, Palecz genuit Hus.“[7]

     Stanislav ze Znojma měl také pro své wyclifské stanovisko stále větší potíže. Zvlášť výrazně se projevily v souvislosti s jeho traktátem De corpore Christi, inspirovaném jistě odsouzením 45 článků Wyclifových v květnu 1403, ve kterém Stanislav ze Znojma ve shodě s Wyclifem hlásá heterodoxní nauku o remanenci.[8] Stanislav ze Znojma byl někdejším betlémským kazatelem, nyní kaplanem polské královny Hedviky a profesorem theologické fakulty obnovené university v Krakově, janem Štěknou obviněn z kacířství a před komisí pražského arcibiskupa své názory odvolal s výmluvou, že napsaný traktát vlastně není dokončen a je jen první částí díla, ve kterém se disputativně uvádějí názory pro remanenci, zatímco v druhé – nenapsané ještě části bude podáno řešení.[9]

     Stanislav ze Znojma potom svůj traktát opravdu ve smyslu ortodoxním doplnil, ale přesto dílo jako celek nepřestalo budit pochybnosti, a stalo se nakonec předmětem žaloby, kterou u papežského dvora podal proti Stanislavovi pražský bakalář theologie Ludolf Meistermann. Papež Řehoř XII. předvolal Stanislava ke kurii a po určitých odkladech byl Stanislav ze Znojma nucen na cestu se vydat.Cestou byl se svým přítelem Pálčem, který jej na cestě doprovázel, v Bologni od odpůrců římského papeže zajat a uvězněn a teprve po několikaměsíčních průtazích propuštěn. Jeho dílo bylo prozkoumáno theology boloňské university, bylo sice shledáno bez závad, ale pro jistotu bylo ještě Stanislavovi přikázáno napsat k traktátu doložku, že se úplně podrobuje autoritě církevní.[10]

     Do Prahy se Stanislav ze Znojma vrací až po vydání dekretu kutnohorského, po vítězství českých mistrů nad mistry německými, které ukončilo jednu etapu půtek a sporů, v nichž záležitost Stanislavova rozhodně nestála na posledním místě.[11]

      Co vedlo Stanislava ze Znojma k tomu, že se při rozkolu české strany r. 1410 – nejpozději v souvislosti s Husovým bojem proti prodeji odpustků v r. 1412 – dostal spolu s Pálčem a dalšími na stranu protivnou Husovi, že se z přívržence Wyclifova stal odpůrce Wyclifův, těžko zcela jednoznačně zodpovědět; nejspíše se zalekl radikálního nástupu Husova a jeho generačních přátel.[12] Je třeba si uvědomit, že rozhodný Husův útok proti odpustkovému kramaření v červnu 1412, ve kterém Hus nazval papeže Antikristem, byl i zcela proti tehdejším intencím krále Václava IV. Opatrný, o generaci starší Stanislav, pamětlivý jistě i svých dřívějších „zkušeností“, právě tak jako Štěpán z Pálče, který nedávno dosáhl doktorátu theologie a stal se děkanem theologické fakulty, si zjevně nechtěli v této nebezpečné záležitosti pálit prsty.[13]

     Jisté je, že v roce 1412 vystoupil Stanislav ze Znojma poprvé veřejně proti 5 článkům Wyclifovým,[14] a odtud vede už nepřetržitá řada jeho polemik s wyclifstvím, zaměřených samozřejmě v prvé řadě proti jeho českým, stále se radikalisujícím stoupencům. Mimo jiné nyní Stanislav ze Znojma opakovaně napadá 45 článků Wyclifových z r. 1403 a nazývá je kacířskými, mylnými a pohoršlivými,[15] ačkoli jsou to tytéž články – jak mu připomíná Hus – které někdy hájil na universitě tak horlivě, že tím pohoršil přítomné starší mistry.[16]

     Spor vrcholí v roce 1413, kdy se nezdařil pro neústupnost obou stran pokus o smíření mezi Husem a jeho stoupenci  a fakultou theologickou, representovanou Stanislavem, Pálčem a dalšími. Nezdar přiměl na jedné straně Václava IV. k tomu, že zbavil prebend a vypověděl ze země Stanislava ze Znojma, Pálče a další, na druhé straně o něco později upadl i Hus v definitivní nemilost královu a nic už nestálo v cestě jeho procesu u kurie.[17] Stanislav ze Znojma se zatím před hněvem královým i hněvem přátel Husových uchyluje na Moravu,[18] ale už v roce 1414 se vydává na cestu na kostnický koncil. Cestou náhle v Jindřichově Hradci v říjnu roku 1414 umírá. Do Kostnice však dojel proti Husovi svědčit Štěpán Páleč,[19] ten o němž Hus praví: „olym amicus meus et socius precipuus, nunc vero capciosissimus adversarius“ ..... .[20]

     Stanislav ze Znojma nás ovšem v prvé řadě zajímá jako učitel Husův, Jeronýmův a mnoha dalších, jeden z objevitelů, propagátorů i horlivých zastánců Wyclifa, jako dlouho uznávaná vedoucí osobnost českého reformního křídla a tedy jako osobnost, která stála u zrodu husitské revoluční ideologie, té, která – navzdory závěru života Stanislavova – se stala ideologickou zbraní, pomáhající lidu v revoluci otřást poprvé v dějinách samými základy feudálního řádu nejen v našich zemích, ale do určité míry v celé tehdejší Evropě.

     Hus si Stanislava ze Znojma velmi vážil. Ještě v době, kdy Stanislav stanul v opačném táboře, vyznává Hus, že jej miloval jako otce.[21] Není důvodu v tomto nevěřit i zmínce v polemice Pálčově, který vzpomíná toho, že Hus vynášel Stanislava tak, že neuznával nikoho znamenitějšího pod sluncem.[22] Zvlášť si ovšem Hus vážil Stanislava jako učitele a je mu vděčný – i v době, kdy jsou již ve sporu – že od něj mnoho získal.[23]

     I kdybychom neměli svědectví Husova, vysoce oceňujícího učenost Stanislava ze Znojma, nemuseli bychom o významu jeho učitelské činnosti i ohlasu jeho díla pochybovat. Je to dáno nejen tím, že Stanislav m.j. 16 let působil jako učitel na artistické fakultě, kde se soustřeďoval převážný počet posluchačů středověkých universit a kde Stanislav mohl vyvíjet vliv na nejširší okruh tehdejší universitní inteligence,[24] ale svědčí o tom i rozsah jeho dochovaného rukopisného díla, rozsah úctyhodný nejen co do počtu děl, ale neobyčejně velký i v počtu rukopisů, v nichž se jeho díla zachovala a které dodnes svědčí o někdejším ohlasu a dychtivém přijímání toho, co Stanislav ze Znojma tvořil a psal.[25]

      Z rozsáhlého díla Stanislava ze Znojma byl vydán jen zlomek, z toho ještě některá díla vlastně nedopatřením. Tak např. velký traktát Stanislava ze Znojma De universalibus byl vydán jako dílo Wyclifovo, protože se vydavatel M.H. Dziewicki spolehl na nepřesný údaj v Shirleyově katalogu Wyclifových děl a sám byl přesvědčen, že vzhledem k síle a subtilitě, která z traktátu vane, i vzhledem k tomu, že není znám žádný soudobý realista hodný zmínky, jemuž by bylo možno traktát připsati, nemůže být pochyb o tom, že se jedná o autentické dílo Wyclifovo.[26]

      Tak zvaný malý traktát Stanislava ze Znojma o universáliích z r. 1408 vydal Sedlák v přílohách ke své husovské monografii.[27] Rovněž Sedlák vydal Stanislavovy Principia in IV. libros Sententiarum a filosoficky zajímavý Tractatus de sancta trinitate.[28] Tím je ale již možno i nutno výčet spisů filosofického obsahu či dosahu, které byly z pozůstalosti Stanislava ze Znojma vydány, uzavřít.[29] Vydávaný traktát Stanialava ze Znojma De vero et falso, věnovaný cele problému ontologické pravdy, traktovanému ve středověku v rámci metafysiky, je vedle velkého traktátu De universalibus teprve druhým rozsáhlejším filosofickým textem tohoto autora, který bude v edici k disposici- Bylo by proto předčasné činit závěry o filosofické doktríně Stanislavově a jejím místu v soudobém filosofickém kontextu. Pro celistvější obraz bude jistě ještě třeba vydat a prostudovat alespoň rozsáhlý Stanislavův komentář Aristotelovy Fyziky, jeho traktát De felicitate atd. Rovněž odpověď na otázku v tomto směru základní, otázku přesného poměru a vztahu mezi filosofickou naukou Wyclifovou a Stanislavovou (t.j. do jaké míry Stanislav Wyclifa recipoval, jak jej chápal a vykládal, jak jej modifikoval, samostatně rozvíjel atd), není zatím asi možno dát s definitivní platností, a to tím spíše, že stále ještě zůstal nevydán Wyclifův traktát De universalibus, ze kteréhonepochybně Stanislav ve svém filosofickém díle vyšel. Konečně se zatím vědomě vyhýbá podrobnějšímu rozboru vydávaného traktátu De vero et falso, protože teprve rekonstrukce textu v edici vytváří předpoklady k jeho hlubšímu studiu.

     Spíše jen in margine a útržkovitě lze snad konstatovat že Stanislav, který byl s výjimkou sklonu svého života věrným stoupencem Wyclifových nauk,[30] nepřejímá přeci Wyclifa automaticky ani nekriticky, ale na jedné straně rozvijí danou tematiku s nespornou filosofickou samostatností a přesností myšlení, na druhé straně zpravidla Wyclifa modifikuje a zmírňuje tam, kde se jeho nauka jeví příliš nebezpečnou, kacířskou, kde Wyclif příliš vybočuje z rámce katolické ortodoxie.[31]

 

 

 

 

Rukopisné zachování

     Text traktátu De vero et falso je zachován, pokud je mi známo v 5 soudobých rukopisných textech:

 

1) Rukopis Universitní knihovny v Praze sign. V F 25 na f. 111r – 152v. (rukopis A). Kodex z počátku 15. století[32] obsahuje výlučně díla Stanislava ze znojma, kromě De vero et falso ještě traktáty De felicitate, De gratia et peccato, De corpore Christi. Z katalogu koleje národa českého (rokp. VI E f 8 Lobkovické knihovny v Roudnici, nyní UK Praha) z 2. poloviny 15. století víme, že tento kodex byl tehdy majetkem knihovny této koleje.[33]

 

2) Rukopis Universitní knihovny v Praze sign. VIII G 23 na f. 139r – 180r. (rukopis B). Kodex z počátku 15. století zahrnuje kromě toho Wyclifův traktát De universalibus, Stanislavův velký traktát o universáliích (inc. Cum multis in philosophia prima famosis), jeho De felicitate a Wyclifův De materia et forma.[34]

 

3) Rukopis Kapitulní knihovny v Praze (nyní Kancelář presidenta republiky – Archiv pražského hradu) sign. L 36 na f. 165v – 179r. (Rukopis C). Část konvolutu je z první poloviny 14. století, zbytek ze začátku 15. století.[35] De vero et falso je zapsáno mezi Wyclifovým a Stanislavovým velkým traktátem De unversalibus. Kromě toho kodex obsahuje aonymní Tractatus de tribus naturalibus, Liber de anima Jana de Rupella, anonymní dicta super metheora a anonymní kvestie k Aristotelově Metafysice.

 

4) Rukopis Kapitulní knihovny v Praze (nyní Kancelář presidenta republiky – Archiv pražského hradu) sign. M. 91 na f. lr – 32v. (Rukopis D). Sborník obsahuje výlučně díla Stanislava ze Znojma, kromě De vero et falso ještě De felicitate a vleký traktát o universáliích.

 

5) Rukopis vídeňské Nationalbibliothek sign. 4002 (stará sign. Theol. 465) na f. 90r – 124v. V kodexu, který jsem neměl k disposici, jsou m.j. zapsány známé obrany Wyclifových traktátů Prokopa z Plzně, Zdislava ze Zvířetic, Jana z Jičína a Šimona z Tišnova z r. 1410.[36] Osmým textem v kodexu zapsaným je Wyclifův trakrár De ideis, jedenáctým De vero et falso.[37]

 

Autorství, název díla, datace.

 

     Autorství traktátu je v tomto případě nesporné. Je dáno:

a) v rkp. A odkazem v traktátu De corpore Christi, kde se připisuje De vero et falso M. Stanislavovi[38]

b) explicitem rkp. B.[39]

c) poznámkou na předsádce rkp. D, f. verso „Liber magistri de Znoyma de vero at falso.“

d) doslovnými textovými shodami mezi 1. kapitolou De vero et falso a malým traktátem Stanislava ze Znojma De sancta trinitate.[40]

 

Název díla je nejlépe vyjádřen incipitem. Tomu odpovídá jak nadpis v rkp. A („Tractatus de vero et falso“), tak explicity v rkp. A a D („Et sic est finis tractatus de vero et falso etc.“, „Explicit tractatus de vero et falso“). Jen rkp. B nazývá dílo v explicitu „tractatus de veritatibus“. Rovněž katolog knihovny koleje národa českého z 2. pol. 15. stol. nazývá dílo „tractatus de vero et falso“.[41] Pro edici jsem zvolil tento název s pominutím obligátního „tractatus“.

 

Datace. Pro přesnější uršení doby vzniku traktátu nepřinášejí rukopisy přímých důkazů.[42] Také vročení  na předsádce rkp. D, kde je napsáno jinou rukou než tou, kterou je psán celý kodex: „Anno Domini Mo CCCCo“, lze myslím spíše vztahovat k době pořízení (ještě nepopsaného) kodexu a maximálně chápat jako terminus a quo zapisování do kodexu. Sotva lze činit z toho závěr na vznik díla v r. 1400, i když je De vero et falso v rkp. D zapsáno na 1. místě.[43]

     Celkem lze k dataci rukopisu říci, že text De vero et falso byl do nich vesměs zapsán v letech asi 1400 – 1412. Pro dobu vzniku traktátu zbývají  jen důkazy nepřímé. Lze předpokládat, že vznik v době působení Stanislava ze Znojma na artistické fakultě, t.j. do roku 1404, i když přímo nezapadá ani formou ani obsahem do schemat, v nichž se metafysická problematika na artistických fakultách traktovala, a lze jej chápat jako určité rozpracování speciální tematiky, která byla jinak na artistické fakultě pojednávána jen rámcově.

     Autograf Stanislava ze Znojma je dochován v knihovně duchovního semináře v Pelplině (o. Tczew, voj. Gdánsk) v Polsku pod sign. 237 (stará sign. 31). Celý tento kodex je napsán rukou Stanislava ze Znojma a vznikl za Stanislavova pobytu v Bologni v r. 1409. To vyplývá z poznámky na f. 158r: „Hec epistole Linconiensis sunt conscripte Bononie per magistrum Stanislaum de Znoyma, sacre theologie professorem, Anno Domini MoCCCCoIXo.“[44]

     Podle předběžného zjištění se žádná z písařských rukou rkp. A – D traktátu De vero et falso neshoduje s autografem Stanislava ze Znojma.[45]

 

Členění díla a analýza rukopisů

.

.

.

.

.

(v případě zájmu doplním – email doxa@volny)

 

Zásady edice

 

     Pro rekonstrukci textu byl rozhodující rukopis D jakožto nejbližší originálu.[46](49) Poznámkový aparát zachycuje všechny textové varianty všech použitých rukopisů.

     Edice se řídí v podstatě zásadami stanovenými v Československé akademii věd pro vydávání Husových Opera omnia.[47](50) Ponechává se původní ortografie, která se v této odici řídí rkp. A, který sloužil jako podklad paleografickému přepisu, různé znění týchž slov se nesjednocuje, v případě rozvádění zkratek byla dávána přednost tvarům neasimilovaným. Interpunkce a členění do vět je modernizováno podle běžného usu, rovněž členění do odstavců, i když zde bylo přihlédnuto do značné míry k dosti důslednému členění v rkp. D.

     Na závěr mi zbývá milá povinnost poděkovat všem, kteří přispěli k tomu, aby uvedené dílo mohlo být připraveno k vydání. Dík patří pracovníkům rukopisného oddělení Universitní knihovny v Praze, zvl. Dr. E. Urbánkové a pracovníkům Archivu pražského hradu (Kancléř presidenta republiky) zvl. Dr. M. Kostílkové za pomoc při shromažďování pramenného materiálu, pracovníkům fotolaboratoře Universitní knihovny a fotolaboratoře Základní knihovny ČSAV za vzorné pořízení mikrofilmů a fotokopií, Dr. Stanislavu Sousedíkovi za pomoc s odbornou terminologií a za mnohé cenné připomínky a konečně, ale zdaleka ne na posledním místě Dr. Anežce Vidmanové C.Sc.z Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská Československé akademie věd za obětavou a pečlivou jazykovou revizi celého připraveného textu.

 

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

 

AUC                                        Acta Universitatis Carolinae

ČČH                                        Český časopis historický

ČNM                                       Časopis Národního musea

KK                                          Kapitulní knihovna (Kancléř presidenta republiky – Archiv pražského hradu)

LF                                            Listy filologické

om.                                          omittit

PL                                            Migne, J.P., Patrologiae cursus completus, series latina

rkp.                                          rukopis

Thomas Aqu.,In Metaph.          Thomas Aquinas, In duodecim libros Metaphysicorum Aristotelis expositio

UK                                          Universitní knihovna (Praha)

 

SIGLY POUŽITÝCH RUKOPISů

 

A                                             UK Praha V F 25

B                                              UK Praha VIII G 23

C                                             KK Praha L 36

D                                             KK Praha M 91

 

SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH

 

1. Rkp. UK Praha V F 25 (A), f. 127r

2. Rkp. UK Praha VIII G 23 (B), f. 152v

3. Rkp. KK Praha L 36 (C), f. 165v

4. Rkp. KK Praha M 91 (D), f. 16v

 

 


 

[1] Studovat začal ve Vídni, kde je doložen v matrice artistické fakulty v r. 1382 jako chudý student. Srv.: Ivan Hlaváček a Ludmila Hlaváčková: Studenti z českých zemí a Slovenska na vídeňské univerzitě. In: AUC, Historia Universitatis Carolinae Pragensis, II/1, 1961, na s 103.

[2] Viz dále pozn. č. 26 a příslušný text.

[3] Kodex obsahující Wyclifovy filosofické traktáty psané vlastní rukou Husovou se dostal jako kořist po třicetileté válce do Švédska. První na něj upozornil B. Dudík: Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte. Brünn, Winiker 1852, s.198-205. Nyní je uložen v královské knihovně ve Stockholmu (Codex Holmiensis A 164, 9).

[4] Vylíčení boje o 45 artikulů Wyclifových 28. května 1403 viz např. podrobně: Václav Novotný a Vlastimil Kybal: M. Jan Hus. Život a učení, díl 1.: Václav Novotný: Život a dílo. Část 1. s. 109 an. Protokol tehdejší universitní schůze vydal František Palacký: Documenta Mag. Joannius Hus vitam, doctrinam, causam ... illustrantia. Pragae, F. Tempsky 1869, na s. 327-331.

[5] Dopis je zachován v rkp. UK Praha IX B 1 a upozornil na něj kdysi J. Truhlář, který pořídil i částečnou edici. Celý je vydán v přílohách monografie Jan Sedlák: M. Jan Hus. Praha 1915, s. 94 – 98 a přesněji Václavem Novotným: M. Jana Husi korespondence a dokumenty. Praha 1920, č. 6, s. 11-15. – Sedlák se domníval, že tento anonymně zachovaný text lze připsat Stanislavovi ze Znojma, Novotný – i když ne s určitostí – jej spíše připisuje Husovi.

[6] Tak zvaná Missa Wiklefistarum byla vydána Johannem Loserthem z rkp. vídeňské Nationalbibliothek 4941 v přílohách 1. vyd. jeho práce Hus und Wyclif. Zur Genesis der husitischen Lehre. Prag, F. Tempsky 1884, na s. 299-303.

[7] Srv.: Magistri, Johannis Hus: Opera omnia. Tomus XXII.:Polemica. Ed. Jaroslav Eršil. Pragae, Academia 1966, na s. 235.

[8] Hned první 3 z odsouzených Wyclifových článků zní:

„1. Substantia materialis panis et vini manet in sacramentoaltaris.

  2. It. Accidentia panis non manent sine subjecto post consecrationem in eodem sacramento.

  3. Quod Christus non est in eodem sacramento identice vere et realiter in prooria praesentia corporali.“

viz:Palacký, Documenta 1.c., s. 328. – O Stanislavově traktátu De corpore Christi viz též: Jan Sedlák: Eucharistické traktáty Stanislava ze Znojma, in: Hlídka, 22, 1906, s. 6-12, 186-192. 287-291, 357-360, 432-439, kde se autorovi myslím přesvědčivě podařilo prokázat závislost na Wyclifových dílech De eucharistia, De apostasia a Trialogu. -

[9] Sedlák, Eucharistické traktáty 1.c., s. 190, uvádí z protokolu o vyšetřování, zachovaném v rkp. vídeňské Nationalbibliothek 4483 na f. 162v – 164r: „Predictus magister coram nobis quatuor dixit, quod dictum tractatum non assertive, sed disputative et collative scripserit, nec ipsum alicui miserit ...... quia adhuc ipsum voluit perficere pro secunda parte arguendo.“

[10] Srv. k tomu m.j. Sedlák, Eucharistické traktáty 1.c., s. 289 – 291.

[11] V universitní bouři, která vypukla po vydání dekretu byl např. vážně zraněn původce žaloby na Stanislava L. Meistermann. Srv. k tomu také článek F.M. Bartoše: V předvečer kutnohorského dekretu. ČNM, 102, 1928, s. 97 – 113.

[12] Hus v dopisu z června 1413 daném asi na Kozím Hrádku píše v této souvislosti o Stanislavovi a Pálčovi: „Cognovi enim ambos, quod prius vere fatebantur secundum legem Christi veritatem, sed timore percussi in adulacionem pape et in mendacium sunt conversi.“ Srv. Novotný, M. Jana Husi korespondence 1.c., č. 63, s.170.

[13] Srv. k tomu m.j. F.M. Bartoš: Čechy v době Husově. Praha, J. Laichter 1947, s. 354.

[14] Tractatus contra V articulos Wyclif vydal Jan Sedlák in: Sbírka příloh Hlídky, 28, 1911, s. 47 an.

[15] Např. v dopisu Kateřině z Kravař, vydaném Loserthem Hus und Wyclif l.c., s. 293-295 píše: „Item de quibusdam 45 articulis nichil teneatis, quia in veritate sunt heretici, erronei et scandalosi, ita quod eorum nullus est catholicus, sed quilibet est aut hereticus aut erroneus aut scandalosus.“

[16] Hus v polemice Contra Stanislaum de Znoyma píše: „Olim enim / sc. magister Stanislaus/ in congregacione universitatis studii Pragensis ... arguebat, quod illi 45 articuli non sunt ut erronei, heretici vel scandalosi condempnandi. nde propter eius argumentum seniores doctores de congregacione exiverant, tollerare illud non volents. ...... Quis enim sibi vult credere .....?“ in Hus, Opera omnia XXII, 1.c. s. 274-275. – Viz též pozn. č.3a.

[17] Srv. k tomu Bartoš, Čechy v době Husově l.c., s. 365-369.

[18] O Stanislavově moravském pobytu píše Jan Sedlák: Stanislav ze Znojma na Moravě, In: Hlídka, 24, 1907, s. 173-177, 255-258.

[19] „Interim venit M. Stephanus Palecz Constantiam, cum M. Stanislaus de Znoyma equitans in Bohemia in Nova domo, apostemate percussus, mortuus est.“ píše Petr z Mladenovic: Relatio de M.J.Hus causa, ed. Palacký, Documenta l.c., s. 246.

[20] Hus, contra Stephanum Palecz in: Opera omnia XXII, l.c. s. 235.

 

[21] V polemice Contra Stanislaum de Znoyma: „quem dileximus sicut patrem“ Hus, Opera omnia XXII l.c., s. 352.

[22] „de mag. Stanislao, collega meo et magistro tuo, quem prius in collacionibus et in ambone tantum magnificasti quod vix esset sibi similis sub sole, sicut rei veritas est, et iam eum, quia tuis non favet erroribus, velles si posses in latum conculcare: Srv.: Jan Sedlák: Pálčův Antihus, In: Hlídka, 27, 1910, s. 178, pozn. č. 1.

[23] „magister meus ... a quo in suis exerciciis et actibus scolasticis multa bona didici“ Hus, Contra Stanislaum de Znoyma, in: Opera omnia XXII, 1.c. s. 273.

[24] Podnětně ukazuje na nedoceněný význam „propedeutického“ studia na artistických fakultách, kterépro většinu posluchačů ale bylo studiem konečným a které zahrnovalo nejširší okruh posluchačů i vtiskovalo namnoze ráz pěstování „vyšších“ disciplin: theologie, práv a mediciny František Kavka ve studii: Organisace studia na pražské artistické fakultě v době předhusitské, in: AUC, Historia Universitatis Carolinae Pragensis, Tomus VIII/1, 1967, s. 7-39.

[25] Soupis díla Stanislava ze Znojma podává Josef Tříška: literární činnost předhusitské university. Praha, Universita Karlova 1967, na s. 96-101. – Tříška shromáždil vše, co je t.č. známo a identifikováno. Právem však lze předpokládat, že postupujícímu bádání se podaří identifikovat ještě další díla – dnes anonymní nebo zasutá – jako díla Stanislavova. To předpokládá šíře založené soupisové akce filosofických rukopisů asi toho druhu, jak se provádějí posledních 15 let v Polsku. K problematice soupisu rukopisů u nás viz shrnující a podnětný článek Jiřího Pražáka: Souborný katalog rukopisů, in: Studie o rukopisech 1969, s. 65-103.

[26] Incipit velkého traktátu Stanislava ze Znojma: „Cum multis in philosophia prima famosis“ i J. Wyclif: Miscellanea philosophica. Ed.M.H. Dziewicki. London, The Wyclif Society 1905. Vol. II, s. 1-188. (Nové reprintovévydání všech 35 svazků vydání Wyclif Society pořídila v r. 1966 Johnson Reprint Co. spolu s Minervou.) – Na omyl poukázal první už v r. 1915 Jan Sedlák, Studie a texty k náboženským dějinám, II, 1915, s. 118-121. Rovněž jako díla Wyclifova vydal Dziewicki tamtéž (Miscellanea philosophica II) krátké texty: Tres sunt modi respondendi a 9 řádků Insolubilia pulchra (na s. 152-156), u nichž však autorství Stanislavovo není plně prokázáno.

[27] Incipit: „Quia nonnulli modernorum contra res nature communes et universales“ in: Sedlák, M. Jan Hus, l.c. s. 81 – 93.

[28] Principia mají incipit „Dicite bene facere“ a jsou vydány ve Studiích a textech, II, l.c. s. 373-385, tamtéž s tím souvisící Stanislavovo Recommendatio theologiae, inc. „In presenti actu“ s. 373-385. Tractatus de trinitate je vydán  ve Studiích a textech III, l.c. s. 99-101.

[29] Tříška omylem uvádí, že Sedlák vydal také Tractatus de corpore Christi (Literární činnost l.c., s. 98). Sedlákovy Eucharistické traktáty l.c. jsou ale jen pojednáním o tomto Stanislavově traktátu. Vydány byly ještě některé drobnější polemiky – o některých se zmiňuji výše – a dvě universitní a synodální promluvy. Přehled edicí podává Tříška, Literární činnost l.c., s. 99-101.

[30] Ještě v Bologni v r. 1409 si opisuje díla Wyclifova předchůdce a oblíbeného autora Roberta Grossetesta. (Viz dálepozn. č. 44 a příslušný text.)

[31] Lze to např. doložit na remanenční nauce i jeho prvního traktátu De corpore Christi, kde sice drží první z odsouzených kacířských článků Wyclifových, ale zdaleka tolik nezdůrazňuje článek třetí o toliko figurativní přítomnosti (srv. k tomu Sedlák, Eucharistické traktáty, l.c., s. 435-439). Také trinitarismus Stanislavův (viz např. 1. kapitolu vydaného traktátu) je daleko více tradičně augustinský a nevede ve svých důsledcích k panteistickému materialismu, jako je tomu u Wyclifa (srv. Robert Kalivoda, Viklefova metafyzika extremního realismu, in: LF 85, 1962 na s. 279), V 5. kapitole De vero et falso nacházíme pak dokonce kritiku wyclifského determinismu („Eos autem, qui sine revelacione de sua futura beatitudine credunt, omnia de necessitate absolute evenere, opportet fluctuare in fundamento religionis et fidei christiane.“) atd.

[32] K přesnější dataci nepřináší kodex nic, protože údaj na f. 105r „de A.D. 1410“ se vztahuje zřejmě k době vzniku traktátu De gratia et peccato. Tak jej chápe také Tříška, Literární činnost l.c., s. 98.

[33] Pod tehdejší signaturou P 15 je v katalogu uvedeno: „Tractatus magistri Stanislai de felicitate, de gracia et peccato, de vero et falso, de corpore Christi ... „ – Viz s. 161 uvedeného rkp., ve faksimilové edici Josefa Bečky a Emmy Urbánkové: Katalogy knihoven kolejí Karlovy university. Praha, Národní a Universitní knihovna 1948, na str. 74.

[34] Příznačné je zařazení děl Stanislavových mezi díla Wyclifova. Sborník je nepochybně prowyclifovské provenience, jak je patrné i z explicitu na f. 234v. („Explicit tractatus de materia et forma Mag. Johannis, veri katholici sacreque pagine professoris egregii.“) Vzhledem k tomu i vzhledem k podobně pochvalnému explicitu traktátu De vero et falso („Explicit tractatus de vero et falso reverendi magistri Stanislai de Znoyma“) lze myslím kodex datovat před rok 1412, kdy Stanislav přešel na druhou stranu.

[35] Na f. 29v je vročení do r. 1415.

[36] V rukopise je také zmínka o pražském spálení Wyclifových knih v r. 1410, na které uvedené obrany reagují. Podstatný výtah z těchto obran vydal Loserth, Hus und Wyclif l.c., (1.vyd.), s. 270-290. – K historii obran Wyclifa v r. 1410 viz též stať V. Flajšhanse: Spálení knih Wyclifových 1410, in: ČČH. 62, 1936, s. 77-88.

[37] Srv. katalogy rukopisů vídeňské Nationalbybliothek: Tabulae codicum manuscriptorum praeter graecos et orientales in Bibliotheca palatina Vindobonensi asservatorum. Vindobonae, C. Geroldi filius 1899. Vol. III, s. 133, a starší, ale podrobnější katalog Michaela Denise: Codices manuscripti theologici bibliothecae palatinae Vindobonensi latini. Vindobonae, J.T. de Trattnern 1793. Vol. I, pars 1, No. 181, sl.. 498-504.

[38] Viz J. Truhlář: Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, qui in c.r. Bibliotheca publica atque Universitatis Pragensis asservantur. Pragae, Regia Societas Scientiarum Bohemica 1905. Pars prior, s. 393.

[39] Viz výše pozn. č. 34.

[40] Ed. Sedlák, Studie a texty, l.c. III, s. 12-20.

[41] Viz výše pozn. č. 32.

[42] Viz výše pozn. č. 33, 34, 35 a 36.

[43] To vedlo k této dataci asi Tříšku, Literární činnost l.c., s. 97. – Kromě toho je nad inkoustem psaným letopočtem1400 barvou nadepsán ještě jiný letopočet, dnes už zčásti nečitelný, protože se barva částečně od pergamenu odpojila, ale za čitelným „MCCC“ a před nadepsaným koncovým „o“ je více místa než na jednu římskou stovku, tedy ještě na několik čárek některé  z římských číslic.

[44] Za laskavé upozornění na tento autograf  děkuji Dr. A. Vidmanové  a dr. P. Spunarovi. Pavel Spunar nyní o něm informoval v článku Bohemika v Pelplině, in: LF, 93, 1970, s. 289-295 (na s. 294). Srv. též katalog této knihovny: Wladyslaw Senko: Rekopisy biblioteki  seminarium duchownego w Pelplinie. Warszawa, Biblioteka narodowa 1969. na s. 77. – K Stanislavově pobytu v Bologni viz výše pozn. č. 10 a příslušný text a pozn. č. 30.

[45] Laskavostí a ochotou doc. dr. W. Senka podařilo se při mé poslední návštěvě ve Varšavě koncem minulého roku opatřit pro mne k nahlédnutí mikrofilm uvedeného rukopisu. Až budou k disposici fotokopie, bude ještě třeba provést podrobnější paleografické srovnání. (Rkp. pelplinský je psán kaligraficky, což je dáno opisováním z předlohy, rkp. D který by mohl – i když je to velmi nepravděpodobné – připadat v úvahu jako autograf, naopak velmi zběžnou gotickou kursivou, což srovnávání stěžuje.)

[46] (49)Od této zásady jsme se odchýlili jen zcela výjimečně tam, kde jiný rukopis pomáhá luštit smysl jinak těžko srozumitelného textu: např. animalitas substancialis ACD: animalitas, forma substancialis B.

[47] (50) Jejich stručné shrnutí podává J. Eršil, úvodu Hus, Opera omnia XXII l.c., s. 16-18.

 

 

HOME